Proč slavit Valentýna

Spousta lidí miluje sv. Valentýna a každý rok se těší, jak ho krásně oslaví se svojí drahou polovičkou. A pokud žádnou nemají, prostě si udělají pěkný den sami pro sebe. 

Potom je tu ta druhá polovina lidí, co tenhle svátek nesnáší, rozhodně ho neslaví a pokud ano, tak jen z donucení.

A já vám teď řeknu, proč se vlastně slavit musí.

V dřívějších dobách si nepamatuju, že by kvůli Valentýnu byl takový humbuk.

Lidi ho měli v povědomí, někdo ho i slavil a ostatní ho prostě ignorovali. Za poslední roky je z toho ale neskutečně velká masírka, která vás doslova bombarduje z každé výlohy, reklamy, obchodu, oběžníku a prostě úplně všeho, na co si jen vzpomenete.

Skoro by se dalo říct, že nás Valentýn doslova šikanuje svojí všudypřítomností. A přitom to má být svátek zamilovaných.

To tak!

Čím dál častěji slýchám názor, že přeci není potřeba jeden den k tomu, abychom mohli oslavovat svoji lásku. To přeci můžeme udělat kterýkoliv den v roce si jen vzpomeneme a je to dokonce mnohem víc romantičtější, než když to každý udělá na Valentýna, protože to se prostě musí.

Základ téhle myšlenky je správný. 

Zvláštní ovšem je, že tohle téměř ve všech případech prohlašují ti, co jsou sami.

Proč?

Protože ti, kteří jsou v páru, si naprosto zřetelně uvědomují, že v realitě to tak úplně nefunguje.

Důvod?

1) Když se na slavení sv. Valentýna rozhodnete vykašlat jen vy, vaše drahá polovička vám to prostě neodpustí.

Vlastně se můžete vsadit, že vás buď obviní z nedostatku lásky, pozornosti či smyslu pro romantiku, v horším případě poté nízké inteligence, sobectví, pokrytectví a neschopnosti docenit to, co všechno pro vás ten druhý dělá.

2) Když se na něj rozhodnete vykašlat oba, budete mít sice klid, ale někde ve skrytu duše vám bude stále strašit myšlenka, že jste něco vynechali.

Protože i při skálopevném přesvědčení o tom, že je Valentýn absolutní hovadina a vy odmítáte tenhle komerční způsob, jak z lidí tahat peníze, podporovat, bude vás pronásledovat pocit, že tenhle den je přeci určený k tomu, abyste pro svou polovičku něco pěkného udělali a dali jí tím najevo, jak ji máte rádi, což vás naprosto znejistí. Můžete totiž stoprocentně věřit tomu, že o to ten druhý nestojí? Neříká to jen proto, že vám se ten svátek nelíbí?

3) Když se jeden z vás rozhodne sv. Valentýna za každou cenu oslavit, s největší pravděpodobností vám na to druhý kývne jen z donucení. 

To znamená, že minimálně jeden z vás bude na konci přinejmenším nespokojený, natož pak v opojení nehynoucí lásky. Nikdo je totiž necítí neskonale milován, když je z něj vyznání násilně páčeno nebo se musí tvářit, jak ho to přetvařování neskutečně baví. A druhého tyhle rádoby dobrovolné projevy beztak neuspokojí natolik, aby to stálo za řeč.

4) Když se ho rozhodnete oba za každou cenu oslavit, máte největší šanci na úspěch.
Ale stejně vám to nezaručí, že to dopadne tak, jak by mělo, protože je značné procento pravděpodobnosti, že u vás bude platit pravidlo 2 nebo 3 a vy jste se pro tohle rozhodli jen kvůli tomu, abyste se vyhnuli jedničce.

A proč teda vlastně musíte dodržovat Valentýn, když byste mohli svou lásku projevit kterýkoliv jiný den v roce?

Protože si tím koledujete o pěkné problémy.

Všichni sice milují dokazování lásky do toho druhého, ale když se vytasíte s kyticí růží, bezvadnou večeří nebo nějakým super plánem na oslavu v jinak běžný den, stanete se terčem podezření, že si něco žehlíte. 

Ať už nevěru, rozbité auto, zapomenuté výročí nebo zatraceně drahou kabelku, nevyhnete se tomu. A protože lidé mají obvykle pud sebezáchovy, raději se uchýlí k oslavě sv. Valentýna, než riskovat rozchod kvůli projevu nehynoucí lásky podle sebe.

Pokud vás zajímá, jak ho prožívám já, tak je to každý rok stejné.

Ráno po probuzení vezmu mobil, napíšu všem svým zadaným přátelům vtipnou upomínku o tom, že na něj nesmí zapomenout, pokud chtějí být dále šťastně zadaní, a tím mám Valentýn oficiálně odbyt :D

A co vy?

Čokofinny

Každý, kdo s pečením teprve začíná nebo ještě není sběhlý v pečení muffinů, by měl do začátku vyzkoušet tenhle recept. Nebo jemu podobný, protože klasické čokoládové muffiny jsou ve většině případů stejně nejlepší, patří mezi úplně jednoduché recepty a ke všemu je to prostě základ! :D

INGREDIENCE

220 g polohrubé mouky, 100 g krupicového cukru, 2 lžičky prášku do pečiva, 2 lžíce kakaa, 125 g másla, 100 g hořké čokolády, 2 vejce, 170 ml mléka

POSTUP

1) Do mikrovlnky dáme rozpustit máslo. 

2) Čokoládu nasekáme na menší kousky a mouku si přesyjeme do misky.

3) Polohrubou mouku smícháme s kypřícím práškem, přisypeme cukr a kakao. 

4) Vychladlé máslo vymícháme s mlékem, poté přidáme vejce a utřeme do hladka. 

5) Postupně vmícháme sypkou směs a ušleháme. 

6) Nakonec přisypeme kousky nasekané čokolády.

7) Formu na muffiny vysteleme papírovými košíčky nebo lehce vytřeme rostlinným olejem. 

8) Těsto vlíváme jen do poloviny košíčku, aby muffiny nepopraskaly. 

9) Vršek těsta posypeme zbytkem nasekané čokolády.

10) Troubu předehřejeme na 180°C. Muffiny pečeme 20 minut za stálé teploty.

Vajíčková kalamita

Znají to téměř všechny mámy. Nebo alespoň ty, co si to neumí lépe uspořádat. Takovým se nemoc připlete pod nohy, když to nejméně potřebují. Asi jako mně.

Když se ráno probudíte s hlavou, po které vám celou noc přinejmenším tancovali, do nosu vám nacpali neprodyšné tampóny a to, čehož pachuť cítíte v krku, raději znát ani nechcete, víte, že je zle. Protože tam, kde by jiné ženy nasadily teplý svetr s pletenýma ponožkami, šálek horkého čaje a teplou délku s maratonem oblíbeného seriálu, a kde by muži byli už dávno po smrti, nezbývá matkám nic jiného, než se vzchopit a fungovat, jak je to jen možné.
O něco takového, jako je nemoc, jsem zakopla zrovna minule. A protože marodím opravdu málo a chemii v podstatě nepoužívám, když už nemoc přijde, stojí to opravdu za to.
Tentokrát si to vybrala uprostřed malování ložnice a pečení cukroví. To je skvělá kombinace sama o sobě, no uznejte sami.
Ale člověk se nesmí dát, že jo.
Máma zvládne naprosto všechno a nic ji neporazí.
A děti nesmí vycítit slabost, protože to je vstupenka přímo do pekla...

Tak přesně tyhle zásady jsem nedodržela.
Statečně jsem se nechala vláčet z jedné místnosti do druhé, skákat po sobě na gauči i po posteli a zvládla jsem i podle potřeby krmit. Ale potom, co začalo moje vstávání a sedaní připomínat spíše hroucení a vzpírání v posilovně, začala jsem zvažovat svoje možnosti.
Zamknout děti do skříně nefunguje. Už jen proto, že nemáme skříně na zámek. Zavolat někomu SOS v úvahu také nepřicházelo a vydržet takhle ještě několik hodin, než bude někdo volný k dispozici, bylo nereálné. Takže se jedinou možností stalo riskovat a jít si prostě na chvíli lehnout. Alespoň na hodinu nebo dvě, dokud ta nejhorší horečka nepomine. Jenomže to, co vám někdy projde, nemusí projít po každý. Tuplem ne u dětí. A namlouvat si, že si jen lehnete a rozhodně neusnete, je přinejmenším naivní. Alespoň u mě.
Proto jsem do pár minut po zabednění dveří, puštění oblíbené pohádky a zásobení vším potřebným, usnula jako špalek. A protože jsem zodpovědná matka, každých 30 minut jsem se budila a po sluchu přes zavřené dveře kontrolovala, jestli jsou děti naživu. Byly a podle všech dostupných indicií se i docela dobře bavily. Takže vlastně jako jindy, když jsem je nutně potřebovala něčím zabavit. To mě ukolébalo ke sladké neopatrnosti. A tam nastal ten zlom.

Byla jsem velmi necitelně vytrhnuta z poklidného dřímání hlasitým křikem dalšího člena rodiny, který po nečekaně brzkém příchodu domů objevil něco, čemuž se mohl klidně říkat pokus o Picassa, Jamieho Olivera a velikonoční výzdobu v jednom. A jak tomu tak bývá, chlap, ke všemu po padesátce, pro tohle kreativní vyžití nemá prostě nejmenší pochopení. Mně ovšem v mém rozespalém a stále značně mizerném stavu chvíli trvalo, než jsem vůbec pochopila, co se vlastně stalo.
Takže když jsem se vymotala z deky a otevřela dveře, zaostřila jsem na cosi žlutého v domnění, že pustili psa do pokoje a ten prostě hodil ukázkovou šavli. Jenomže vzápětí jsem si uvědomila, že ani při nejlepší snaze by se netrefil přímo do autíčka. To vyvolalo neblahé podezření, následně potvrzené příchodem do chodby.
Nejen, že se vajíčka válela rozbitá po pokoji i chodbě, nějaká se našla i v kuchyni, v koupelně a zbytek samozřejmě ve spíži, kde trůnila Moučná královna na donesené židli, do půl těla zasypána hladkou moukou. Alespoň byla natolik uvědomělá, že si při pohledu na moji mrtvolnou barvu ve tváři sypala mouku na hlavu místo popele.

Kalamita byla tedy dotvořena, tak co jsem mohla dělat?
Rovnou jsem zamířila pro hadr s vodou a dala se do stírání rozbitých vajec. Potěšující na tom bylo, že v závěru jich bylo na padrť jen málo a zbytek se bezpečně vrátil na svoje místo. Alespoň prozatím.
I mouku jsem z větší části zachránila a vniveč přišla jen zanedbatelná část. Horší to bylo s dostáváním žloutků a bílku z podlahy, která se neustále lepila. Nakonec jsem ale vajíčka přeci jen pokořila. A jako bonus navíc mi po nich zůstala pěkně lesklá podlaha. No nevyplatí se to?
Mláďata, z nichž starší bylo k nerozeznání od mlynáře a mladší si zúčastněně keclo do vajec, aby v tom nebylo úplně nevinně, putovala do vany, odkud za trest nesměly vylézt, dokud nebude všechno na svém místě. A já se nevzmohla na nic víc, než se nad celou vaječnou aférou pousmát s myšlenkou, že jsem to pro jednou opět nezvládla a bez dětí by to vlastně nebyla žádná sranda. Protože kdo by chtěl marodit v klidu a pohodě?

Švesťáky

Jestli něco vážně miluju, jsou to švestkové buchty a knedlíky. Ovšem knedlíky jedině z bramborového těsta! Ačkoliv se podezírám z toho, že to mám ráda jen kvůli té hromadě máku, která ani k jednomu nemůže chybět :D

INGREDIENCE
 
Bramborové těsto 
600 g brambor, 200 g hrubé mouky, 100 g krupice, 2 vejce, špetka soli

Náplň
500 g vypeckovaných švestek

Zdobení
mletý mák ve stejném poměru s moučkovým cukrem, rozpuštěné máslo

POSTUP
 
1) Brambory omyjeme a uvaříme ve slupce do měkka.

2) Vychladlé brambory oloupeme a nastrouháme najemno.

3) Strouhané brambory osolíme, přidáme vajíčka a zasypeme krupicí, smíchanou s moukou.

4) Vypracujeme hladké, hutnější těsto, které se nelepí.

5) Vyválíme si těsto do podlouhlého špalku a nakrájíme na stejně velké díly.

6) Z dílků vymodelujeme kuličky a ty následně rozmačkáme do placiček o síle 0,5 cm.

7) Do středu placek položíme omyté a oschlé švestky a zabalíme je.

8) Vytvarujeme kulaté knedlíčky a vhazujeme je do mírně osolené vroucí vody.

9) Jakmile vyplavou na povrch, vyndáme je, propíchneme špejlí kvůli úniku páry a položíme na čistý vál.

10) Ještě teplé knedlíky lehce potřeme rozpuštěným máslem, aby se k sobě nelepily, a přendáme do misky či rovnou na talíř.

11) Servírujeme posypané směsí máku s cukrem a přelité trochou rozpuštěného másla.

5 způsobů, jak být lepším člověkem

Nebo se tak alespoň cítit. Protože být dobrý člověk je hodně individuální pojem, který si každý vyloží po svém. Já vám tedy ukážu, díky čemu si připadám jako lepší člověk já.

 

Bod č. 1

 

Podporujte potřebné

Mám takovou mánii, že přibližně každé tři měsíce probírám doma šatníky, abych vyřadila oblečení, které už nikdo nenosí. A přestože si příliš často nové věci nekupuju, vždycky tam něco nepotřebného najdu.
U mláďat to pak bývá ještě štědřejší, protože ty zvládají co čtvrtletí z poloviny svých věcí vyrůst.
A pokud bych snad neulovila nic u sebe ani u dětí, ostatní členové rodiny to jistí.
Ostatně, vždycky projevují neskutečnou radost, když jim udělám nálet do skříně a vyházím z ní nepotřebné. Nikdy jim tam totiž nezbude víc, než polovina předešlého množství.
Když už takhle všechno přehrabu, roztřídím věci na ty pěkné či použitelné, které vzápětí odnesu do kontejneru na oblečení a hračky pro potřebné, co mi stojí hned za bytem, nebo zajdu na internet, kde vyhledám lidi v nouzi. Oblečení, které je už na vyhození, většinou spacifikují doma s tím, že to odvezou do práce. V dílně je totiž vždycky o hadry nouze, jak je mi často opakováno.
Tím si pročistím skříně a udělám dobrou věc nejen pro sebe, ale i pro druhé. To se člověk ihned cítí o něco lépe. A když k tomu přidám ještě podporu nějaké charitativní či podobné organizace, je to úplně ideální.

Takže pokud se chcete cítit lépe, darujte staré věci těm, kteří je potřebují nebo si vyberte nějakou charitu a tu podpořte. Nezáleží na tom, jestli to budou zvířátka, děti, senioři nebo postižení, ani jestli bude vaše pomoc finanční, osobní, věcná nebo jiná. Jakmile to pomáhá, má to svůj význam a plní svůj účel, což je nejdůležitější :)

Bod č. 2

 

Dělejte radost

Tak tohle mě baví ze všeho absolutně nejvíc.
Vždycky jsem ráda dávala druhým dárky, dlouho dopředu je vymýšlela nebo vyráběla, a potom sledovala, jestli je potěší nebo ne. Zakládala jsem si a stále si zakládám na tom, že se snažím pokaždé vymyslet něco nového, neopakovat se a především co nejvíce překvapit a nadchnout. Až před nějakým časem jsem však pochopila, že to není o dárkách.
To, co mě na tom tak baví, je očividná radost druhých, za kterou můžu. A k tomu dárky ani nepotřebujete.
Stačí se jen odhodlat a chtít někoho potěšit. Ani to nemusí být člověk, kterého znáte. Potěšit můžete kohokoliv a přinejlepším byste měli udělat radost alespoň jednomu člověku denně.

Tak se přestaňte ostýchat a usmívejte se, protože i obyčejným úsměvem můžete někomu zlepšit den. Nebojte se pochválit nějaké hrdé mamince její dítko v kočárku nebo někomu jinému suprové boty, pomuchlat se s naprosto zabláceným hafanem při venčení svého pána či podržet někomu dveře v obchodě.
Pokud jde o blízké a známé, tam máte možností nespočet.
Kamarádce můžete zcela nečekaně poslat vtipný email, který vás zrovna napadne a kamarádovi popřát příjemný den v práci, přestože neví, kde mu hlava stojí. Rodině nachystat dobrou snídani a sousedům donést kus koláče, co jste upekli. Nebo dostali, pokud nepečete :D
A když už v tom budete, nezapomeňte občas potěšit i svoje mazlíčky, protože ti jsou v tomhle mistři :)

Bod č. 3

 

Chovejte se pozorně a ohleduplně

Nejsem eko člověk a nejsem ani bio člověk. Přesto mám hrozně ráda přírodu, zvířata a věci, co mají opravdovou hodnotu. Akorát se mi zdá, že zrovna tyhle věci moc lidí nebere v potaz.
Proto jsem zahájila malou osvětu alespoň u nás doma. Pro začátek.
Už žádný palmový olej a zbytečná éčka. Pryč s přebytečnými parabeny, sulfáty a kdejakými blbostmi. A nepodporování velkochovů.
Jakmile můžu něco řešit přírodně nebo trochu víc přirozeně, musím to prostě zkusit. Za zkoušku totiž člověk nic nedá.
Od malička miluju bylinky a jejich vůni, strašně jsem obdivovala bylinkářky s jejich schopnostmi a mám ráda východní medicínu, která je založená především na přírodních produktech.
Stejně tak se mi mnohem více líbí domácí chovy zvířat, kde sice taky dochází na porážku, ale nefunguje to tam tak drasticky. Naopak si tam zvířata odžijí docela pěkný a pohodlný život.
Proto se snažím kupovat maso, vajíčka i mléko jen od prověřených a známých lidí a pomalu se přesunuju k přírodní kosmetice i léčitelství.
Ale netvrdím, že musí honem všechna chemie z domu a nikdy se už ničeho nepřírodního nedotknu. Osobně jsem pro zlatou střední cestu, protože ta prospěje většinou nejvíc.

Zkuste se tedy poohlédnout ve svém okolí po někom, kdo prodává domácí vajíčka nebo mléko a zajímejte se, odkud pochází maso, co si chcete koupit. Téměř všude bývají menší či větší chovy, které nepatří do velkoprůmyslu a nechovají se v nich ke zvířatům jako k obyčejným věcem.
Pokuste se nahlédnout pod pokličku problematiky s palmovým olejem a jemu podobným, ozkoušejte některé přírodní produkty a za cenu svého času trochu omezte spotřebu chemikálií.
Uděláte tím něco dobrého pro své zdraví a ještě si budete připadat jako lepší člověk, protože ušetříte kousek přírody. A to se vyplatí :)

Bod č. 4

 

Dělejte dobré skutky

To mě učili ve skautu, když jsem byla malá.
Smutné trochu je, že jsem je opravdu hrozně dělat chtěla, protože mi to přišlo jako super věc, ale skoro nikdy jsem nenatrefila na dobrou příležitost. Nebo jsem ji spíše neviděla.
Nicméně jsem vyrostla a tím i učinila bezvadný objev. Dobré skutky se dají dělat skoro všude, kam vejdete a většinou se u toho ani nepřetrhnete.
To se vyplatí, no ne?

Proto pouštějte seniory, nemocné nebo těhotné sednout v nacpané MHD, ochotně poraďte někomu, kdo se vás ptá na cestu nebo kam ten vlak jede a když někdo nevidí, jestli mají jeho oblíbený časopis nebo někam nedosáhne, buďte mu k ruce. Jemu tím pomůžete, nic vám to nevezme a uděláte dobrý skutek, čímž sami sobě dopřejete pocit uspokojení, že nejste lhostejní jako ostatní :)

Bod č. 5

 

Naslouchejte

Zřejmě ten nejdůležitější bod ze všech.
Když totiž druhé sledujete a nasloucháte jim, dozvíte se velkou spoustu věcí. Nic moc zajímavého pro ty, kteří nejsou zvědaví, ale takových naštěstí moc není.
Řekněte sami, není bezvadný, když vás někdo vyslechne nebo dokonce už od pohledu pozná, co máte na srdci? Přitom mu k tomu stačí, aby byl chvíli zticha a všímal si vás.
A tohle můžete udělat i vy, což je naprostá pecka.
Já jsem třeba hrozně ukecaná. Opravdu hrozně moc, už od malička.
Ale protože jsem v dětství hodně času trávila ve společnosti dospělých, se kterými si toho jako prcek nemáte moc co říct, naučila jsem se poslouchat a pozorovat. A jde mi to možná ještě lépe, než to mluvení, protože mě to vážně hodně baví.

Tak si z toho zkuste udělat zábavu i vy. Ono je totiž bezva, když vám lidé důvěřují a nebojí se vám svěřit.
Nebo když vám dokonce věří natolik, že je zajímá váš názor či rada.
To je teprve úspěch!
A co je na tom nejlepší?
Zaručeně to z vás nejen udělá lepšího člověka, ale ještě vás to i povzbudí :)

A jaké jsou vaše typy na to, abyste se cítili lepšími?